(pokračování )
Když "Pan Vedoucí" zavelel a celá naše pěchota vyrazila, dostal jsem se do čela pěchoty a tam se držel asi půl kilometru, potom mě napadlo, že vzadu to nebude taková honička a bude větší legrace. No a byla.
Když jsme dorazili po určitého zapomenutého trabanta v poli (stylem pád, zdvih, pád, zdvih), čekalo se na "Pana Vedoucího." Ten neustále prohlašoval, že mu nejedou lyže. Většina těch, co to neuměli, jakoby byla potěšena, že je někdo pomalejší než oni, najednou změnili styl a nepadali (všichni víme, že předseda to pouze předstíral, aby to ostatním zvedlo náladu. Ovšem do poslední chvíle jsem nemohl přijít na to, proč to tak přeháněl...J
Pak přišlo velké stoupání a já se snažil povzbudit Romana, který šel přede mnou, a naučil jsem ho všechno, co jsem o běžkách věděl a dokonce i to, co jsem nevěděl. Slíbil jsem mu, že když se zlepší, tak na něho nebudu křičet. Každopádně Roman se omezil na dva pády za minutu a jeho negramotnost stále klesala, takže se z něho stal profík. Pod kopcem jsme čekali a dívali se na ty, co si s ním tykali (s tím kopcem – ne Romanem) trošku více a bližší tělesný kontakt je asi bavil...
Když jsme se všichni sešli a podělili se o dvě tatranky, rozhodlo se, že s tempem, které bylo, není možné stihnout trasu do Silvestra (byl teprve začátek února) a tak jsme se otočili a vraceli se zpátky.
Cesta zpět proběhla bez větších obtíží a zatímco cesta tam trvala asi dvě hodiny, cesta zpátky nám trvala hodiny asi půl. Nikdo (až na pár výjimek) nepadal a každý se naučil běhat na lyžích.
K večeru jsme zase jeli na sjezdovku na Sachovku.
(Pokračování opět zítra)