(pokračování ze včerejška)
Vše bylo dokonale promyšleno, a tak jsme se do toho pustili a začali jsme s našimi geniálními schopnostmi ve stavbě velkého deblu. Loď byla dokonale nalakovaná a já zrovna vysekával otvory pro sezení, když v tom se do levého boku lodi zaryla velká dělová koule. Vyjekl jsem a otočil se, spatřil jsem něco co se nedá popsat.
Luboš, s výrazem dychtivého děcka, se svými pokusy snažil zničit náš výtvor!!! Roman zvolal NÉÉÉ !!! To zarostlé mimino se zubama vyceněnýma a se zářivým svitem v oku, ve kterém si radostně poskakovaly plamínky radosti, a se slinami stékajícími po zimní bundě, pobaveně hodilo další projektil. Pokusil jsem se zastavit kouli, ale ve chvíli, kdy se dotkla mé ruky,vyšlo z ní světlo a mně srazila prsty. Poražen jsem padl a rychle se otočil. Viděl jsem kouli, jak sice pomalu, ale přesně míří ke svému cíli. Srdce mi pokleslo a ohlédl jsem se kolem sebe. Spatřil jsem patnáct lidí, kteří nerušeně pracovali na svých dílech a smáli se, hádali a snažili se dodržet čas, který byl určen a pomalu a neúprosně dobíhal.
Zvuk utichl a ve mně se probudily všechny možné pocity a největší z nich byla vzpomínka na dnešní snídani. Pohledem jsem se vrátil k našemu dílu a k sněhové kouli, která jako mrak na obloze, smrtící ve své dokonalosti a hrozná svou velikostí, jako nenasytný drak toužící po všem, byla už tak blízko.
A v tom, když všechny mé naděje pohasly, stalo se něco úžasného.
"ON" povstal. Spatřil jsem ho v bílém světle, veliký ve svém hněvu a nepostižen pozemskými problémy. Jako hrdina z dávných časů, jenž čekal na svou chvíli, jeho brnění z šusťáku odráželo každičký paprsek slunce a v jeho očích plály mohutné jazyky požárů a síla, kterou už od věků v sobě má, spočívala na jeho mohutných ramenech. Naděje všeho vodáckého lidu, o níž se vypráví ve starých bájích. Krátké světlé vlasy mu vyčnívaly z pod černé přilbice, na níž jako slunce na obloze trůnil rudý býk z Chicaga. Spočinul na mne svýma jasnýma modrýma očima a já pocítil naději z jeho tváře. Potom otočil své oči proti hrozbě a mohutným skokem se jako na křídlech větru ocitnul před tou hrozbou. Vypadal jako král, letěl vzduchem. A už byli u sebe. Zíral jsem s ohromením ve tváři a tušil záhubu. Jeden z těch dvou musel padnout. A vtom to přišlo! Sněhový asteroid dopadl přesně do prsou svého protivníka a odhodil ho stranou, avšak "ON" se nevzdal a v pádu chytil kouli do svých rukou jako do svěráků. Koule se zmítala, ale on držel pevně, až nakonec koule s velkým praskotem pukla pod tlakem svého přemožitele...
Tak to tenkrát bylo a já tam byl a viděl svého hrdinu. Zahlédl mě a zvolal : "Zadrž ho!!!" A já nečekal, vstal jsem a běžel proti kojenci. On se mezitím otočil a dodělával svůj sněhový výtvor, dokud běžel určený čas.
Padaly na mne koule jako kapky deště, ale já se nevzdal a běžel dál a skočil po kojenci. Mimino zavřískalo a padlo do sněhu. Už nevstal a já se vrátil, abych byl ještě Romanovi a mně trochu užitečný.
Tak byla tenkrát skončena bitva o sochu. Později se jí říkalo bitva na sněhovém ateliéru, ale jen já věděl, jak to tenkrát bylo, když padl Luboš. (Trénoval mě a Romana, když jsme byli ještě malí a nezkušení. A zatímco my jsme vyrostli, on omládl - a to doslova.).
Soutěž skončila a my se podívali na výtvor našich chrabrých srdcí. Pojmenovali jsme to "MY DVA" jako památku na bitvu s tím rozmazleným fakanem...
(pokračování zítra)