Došli jsme na sjezdovku a pomalu se připojili další členové soustředění. Někdo mezitím vystavěl trať v podobě klacků zabořených do sněhu jako branky. Byly tu boby a dvě pádla. Každému začalo docházet, co se bude dít, jen Bačík se zeptal překvapeným hlasem "Co to je?"a Peťa David odpověděl, že prý Vrbné (pro ty co nechápou - Vrbné je slalomový kanál v jižních Čechách). Vedoucí řekl, ať to někdo zkusí a v řadách našich předních nadějí se hned hlásilo několik adeptů. Trať byla schválena a já se zeptal. jestli pojedou i debly a všichni se shodli, že to není špatný nápad. (Jak jinak.).
Jako zkušení deblíři jsme se s Romanem vydali prubnout to na deblu. Celé to spočívalo v tom, že zadák měl kajakářské pádlo a háček mu seděl na klíně. Zkusili jsme to, profesionálním způsobem jsme to zkontrolovali a řekli, že to bude bezva švanda. Postavili jsme se na start, řekli si několik rad a zařvali "Tak můžem!!!"
Rozhodčí odpočítával tři! dva! jedna! START!!! A my jsme vyrazili. První brána byla v pohodě, u druhé to bylo jakž - takž, ale u třetí začaly vlny tvořit horské hřebeny a proud zesílil. Mohutné válce se přelévaly do našeho plavidla a Roman křičel "doleva! DOLEVA!!!"
A já věděl, že to nemůžeme stihnout.
Proud nás strhával a vír na pravé straně vypadal zkázonosně. Udělali jsme obrovský náklon a využili vlny, která na nás zaútočila. Svezli jsme se na jejím hřbetu a v dolíku pod vlnou se dostali do hodně předsazené brány. Potom bylo nutné dostat se doprava, alespoň podle Romanových výkřiků. Udělali jsme další náklon a já přivěsil, abychom dosáhli dalšího nasměrování. Projeli jsme s pekelně soustředěnou myslí další brány a zbývala rovinka do cíle. (Pro ty co se nechali moc unést připomenu, že jsme byli na sněhu a nemohli se rozjet jako na vodě).
Roman vyskočil a táhl náš vůz (na voze jsem seděl já). Zakřičel jsem, aby zrychlil a Roman zaúpěl : JSEŠ MOC TĚŽKEJ !!! Já na něho zařval ještě víc: JÁ TI DÁM TĚŽKEJ !!! Roman zrychlil a proběhl cílem se mnou na bobech. Pochválil jsem se a Romana jsem taky pochválil, ale aby nezpychl, tak jsem mu vytkl chyby, kterých se dopustil na trati. Další posádky byly zajímavé, ale pocity ostatních závodníků nemám, takže vám nepovím, jak to prožívali oni. Taky se to nedá nijak říct, protože slova nemohou vyjádřit realitu - zkrátka kdo to neviděl, o hodně přišel.
Snad by stálo za zmínku,že první byla posádka Krutil-Skotnica (tato dvojice měla čas 24s). No a poslední byla posádka Bača – Peroutka (tato dvojice měla čas 1:21 min, což je v porovnání času s nejlepším téměř minuta rozdíl,že...). Ještě bych měl dodat, že žádná jiná posádka neměla čas přesahující minutu.
Poté se šlo na sjezdovku, která byla sice vydřená na kůži, ale protože nebylo momentálně co dělat, většina z nás šla stejně lyžovat.